Kouřimecká rybárna je samota s roubeným stavením, která je známá z jeho povídek. Ta ztvárnila domov převozníka Karla Proška, ve filmech Karla Kachyni „Smrt krásných srnců “ a „Zlatí úhoři“ Ve skutečnosti se děj odehrával o pár km. dál po proudu řeky v Luhu pod Branovem,kam rodina Popperova jezdila na prázdniny. Kouřimecká rybárna je usazená na pravém břehu Berounky, ale červená TZ jde po silnici na levém břehu. Ta pokračuje dál směrem ke Křivoklátu.. Za malou chvíli již vidíme k impozantní skalní stěně Čertovy skály. Příkrá rozeklaná soustava skalisek se dotýká silnice. Před skalou se TZ odkloní vlevo, mezi zalesněné stráně a stoupá s námi k hájovně Křiniště. Na okraji lesa je upravené posezení se stříškou a tady po neznačené lesní cestě odbočíme vpravo. Cesta klesá a za nějakou chvíli nás dovede k vrcholu Čertovy skály. Čertova skála tvoří významnou krajinnou dominantu a převyšuje hladinu Berounky o 70 m. Jedná so o nápadný spilitový skalní útvar starohorního stáří. Její okolí pokrývají habrové doubravy . Z jejího přístupného vrcholu jsou nádherné výhledy do údolí Berounky.
Po silnici směrem ke Křivoklátu dojdeme k hospodě „U Rozvědčíka.“- ta je také známá z knihy Oty Pavla „Smrt krásných srnců “ O hospůdce ležící jen pár desítek m. od jeho zamilované Berounky napsal toto :“Slavnou hospodu otevřel v roce 1934 rodák z blízkých Nezabudic ,Jarda Franěk. Na Skřivaňském -/Tyterském /potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap Jarda Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně v Annamu. Když se vrátil, tak na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Annamo.. Natřel ho na hnědo a o kus dál ,na potoce postavil zděnou restauraci „U Rozvědčíka“ Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici V Plötzensee.. Hospoda, nebo restaurace „U Rozvědčíka“ funguje stále. O víkendech a o prázdninách tady bývá plno. Zastaví se tady trampové, rybáři, vodáci, cyklisté, chataři z okolí a další výletníci.
Kousek po proudu řeky se určitě vyplatí zastavit se u přívozu v Luhu pod Branovem. Stačí seběhnout ke břehu řeky, zabouchat na zavěšený kovový válec a za chvíli pro vás připluje převozník. Možná se bude jmenovat Prošek-vždyť jedním z převozníků je vnuk „legendárního převozníka Karla Proška“ Ten prý má něco po svém dědovi, a také prý rozumí tajné řeči ryb?? Loďka se s námi pohupuje po vlnkách Berounky. Mám ráda pohled na vodní hladinu a jsem vždy vděčna, když přijdu k řece a a mohu se na ní dívat. Z řeky už vidíme k bílému domku s emblémem převozníka. Přívoz zde pod Branovem je velmi starý , vznikl již v pol. 17 stol. Jeho existence byla vlastně nutnost-přívoz byl pro lidi žijící v okolí řeky životně důležitý. Převozník byl v té době velmi důležitým a váženým člověkem .Původně zde stály dvě uhlířské chaloupky. První domek pro převozníka zde byl postaven Kryštofem Kytnerem v roce 1651.Ten byl v roce 1872 úplně zničen velkou povodní Na stejném místě byl postaven znovu a jeho podoba se zachovala do dnešní doby. Vystřídalo se zde od té doby několik převozníků. V roce 1986 pan Ivo Brůžek s kamarády začali opravovat převoznický domek a začali v něm budovat pamětní síň Oty Pavla. Ta byla v roce 1990 otevřena pro veřejnost. Od tohoto roku byl pan Brůžek hlavním převozníkem do roku 1995.A nyní zde stojíme my ,v místech, kde ve skutečnosti trávil Ota Pavel-. vlastním jménem Popper prázdniny a „potkával zde ryby“.
Nádherné místo-snad každým rokem ho navštívíme a nezevšední nám. V pamětní síni se na nás z fotografií dívá Ota Pavel jako mladý voják, fotografie z dob, kdy byl ještě zdráv, rybařil, psal své nezapomenutelné knihy, povídky. Jsou zde fotografie z rodinného života Popperů. Z novinářské a spisovatelské činnosti Oty Pavla Z fotografií se na nás také „dívají“ herci z natáčení filmu podle jeho povídek. Ota Pavel byl bohužel nemocný .Jeho silná maniodepresivní psychoza ho dostala do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Ota Pavel píše i o této době. „tohle období, kdy jsem v mánii řádil, nebylo strašné pro mě, je hrozný jen pro ty, kteří vás pozorují a mají vás rádi. Nejhorší je, když vás z toho dostanou pomocí prášků, ale vy jste ve stavu, ve kterém si uvědomíte, že jste blázen a že to s vámi není zcela v pořádku. Dají vás za mříže, ačkoliv jste nikoho nezabil a nikomu jste neublížil. Může vás zachránit jenom zázrak. Čekal jsem na ten zázrak pět let a v podstatě jsem umíral…..“.Jeho první kroky po propuštění z léčebny vedly opět k milované řece. Ota Pavel ale neměl vyhráno. Opakovaně se musel musel léčit v Bohnicích .Ota Pavel se bohužel nedožil vysokého věku. Narodil se v roce 1930 a umírá v roce 1973 na selhání srdce. Ota Pavel by toho napsal mnohem více, měl toho v hlavě ještě moc. Jeho předčasná smrt byla velkou ztrátou pro naši literaturu. Asi měl pravdu Jan Werich, když říkal, že kdyby to bylo psáno anglicky, ležel by mu u nohou celý svět.
Historie Pamětní síně Jaroslava Fraňka v Nezabudicích,
Idea vzniku této pamětní síně Jaroslava Fraňka v Nezabudicích vznikla v roce 1997,kdy byla byla Jaroslavu Fraňkovi na restauraci Rozvědčík slavnostně odhalena pamětní deska. Při této slavnostní příležitosti byla v nezabudické hospodě V. Jindřicha otevřena krátkodobá výstava,která prezentovala dokumenty týkající se života Jaroslava Fraňka. Tato výstava byla podnětem k dohodě mezi obecním úřadem v Nezabudicích a Okresním muzeem Rakovník o vybudování pamětní síně Jaroslava Fraňka v jedné místnosti obecního úřadu . Pamětní síň Jaroslava Fraňka v Nezabudicích byla slavnostně otevřena v roce 1998. Jejím základem se staly předměty z pozůstalosti Jaroslava Fraňka,které do té doby byly v soukromé sbírce a muzeu byly pro pamětní síň darovány. V roce 1999 získalo muzeum navíc část Fraňkovy korespondence,která obsahuje také jeho poslední dopis před popravou.. Od roku 2008 byla pamětní síň z technických důvodů uzavřena. Konečně v roce 2011 byl obcí Nezabudice nabídnut jiný prostor pro tuto expozici,která opět slouží turistům a dalším návštěvníkům.
Čerpáno z písemností Muzea T. G. Masaryka v Rakovníku
Toulání okolo Berounky za Otou Pavlem.
Kolikrát už jsme se toulali tímto krajem,kolikrát stáli před domkem s emblémem převozníka,dole v Luhu pod Branovem. Kolikrát vešli dovnitř a znovu prožívali příjemný pocit znovu se setkat s Otou Pavlem.. A tak znovu-po kolikáté již ???
A tak znovu vyjíždíme tímto směrem, auto necháváme v Branově na klidné,příjemné návsi. Jdeme okolo chaloupky u které je nápis „ve stínu staré jabloně“. Projdeme uzoučkou uličkou a jsme mezi poli na náhorní plošince. Silnička nás vede směrem k Luhu. Odbočíme do travnaté stráňky mezi křovinami,kam vede vyšlapaná pěšina. Myslíme si,že nás odvede na vyhlídku nad Luhem ,na Šímovic skálu. Jdeme mokrou trávou,trniny se sbíhají a loučka je čím dál užší. Nakonec jsou trniny úplně neprůchodné a tak se musíme vrátit zpět na silničku.Ta mezi vysokými kopci a Šímovic skalou spadá v prudkých serpentinách dolů mezi domky,které jsou tady seřazené při břehu potoka. Ten touto sevřenou roklí pospíchá dolů k řece,kde jí předá všechnu svojí voduu. U můstku v potoce ještě pořád sedí vodník a my jsme už zase tady-jsme v Luhu. Pamětní síň je otevřená,tak zaskočíme ,-jak jinak. Lavička s nápisem „převozníkovo „pod starým akátem,kde prý všichni musí mluvit pravdu,dokonce prý i rybáři je také tam , kde má být.. A tak jsme znovu ve světě „zlatých úhořů“,ve světě převozníka Proška,ve světě ryb. Znovu stojíme na břehu,kde mezi Branovem a Nezabudicemi protéká řeka údolím,kde Ota Pavel „potkával ryby“. Mezi vrbičkami čeká pramice,aby brázdila vodou od břehu k břehu a převážela návštěvníky k tomuto krásnému místu. Posedíme na lavičce a pak se vydáváme po proudu řeky. Na protějším břehu řeky jsou stráně směrem k Nezabudicím v jednom květu. Vše je oblečené do bělounké a ta kontrastuje se sytě zelenou trávou okolních lučin. No zkrátka krása. Uzoučkou stezičkou ,která nás vede po břehu řeky,jdeme směrem k Nezabudickému mlýnu. Okolní vrbičky a olše se už začínají oblékat do zelené a moc jim to sluší. Stále však v jejich větvích zůstávají uchycené chuchvalce listí,proutí a travin Jsou to pomníčky po povodni v minulém roce.Chuchvalce a další usazeniny,jsou vysoko nad našimi hlavami. Voda se zde nemohla rozlít a vystoupala vysoko z břehů. Nad námi se vypíná bělostný masiv skály a na něm je žluto po tařici. Mezi stromy se nám na druhém břehu řeky vždy na chvíli odhalí výhled na Nezabudický mlýn. Jedná se mlýn velmi starý. První zmínka o jeho existenci pochází z roku 1412. V roce 1650 byl zničen velkou povodní. V letech 1656-57 byl postaven mlýn nový tesařem J. Jungmanem z Hudlic,předkem J. Jungmana.A to už docházíme k jezu a odtud už mlýn máme jako na dlani.Jez je téměř bez vody.Pod jezem i v něm jsou vidět obrovské kameny a mezi nimi nánosy,které se zde uchytly,když tekla přes jez velká voda. Pokračujeme dál k vodáckému tábořištii. V létě tady bývá plno.Stany,karavany,občerstvení. Dnes je tady prázdno. Z louky už jsou krásně vidět Nezabudické skály. Výstup na ně není zrovna pohodový,ale také na ně chodíváme. Výhledy z jejich vrcholů jsou nádherné. Jdeme loukou až k místu,kde cesta odbočuje směrem na Branov.. Odbočujeme po ní a stoupáme směrem ke Branovu.Stále se ohlížíme zpět k Nezabudickým skalám .Mraky jdou oblohou rychle. Chvíli je ozáří slunce a žlutá tařice na nich září,ale za chvíli se přižene mrak a skály potemní. Okolní cestu zdobí rozkvetlé stromy a rozkvetlé trniny. Cesta stále stoupá,teď jdeme mezi poli a za chvíli jsme mezi prvními domky s rozkvetlými zahradami. V jedné z nich je plno úlů a pracovité včelky se opravdu snaží. Auto na nás počkalo a tak můžeme naskočit a jet. Byl to pěkný výlet.Tahle místa mi nikdy nezevšední.
Ota Pavel :
Rybáři jsou věčně zamilováni,do své řeky a do svých ryb
a být celý život do něčeho zamilován je fajn.
Život pak není pustina,ale alespoň občas loukou s voňavými květy.
