Člověk neví jak je silný, dokud se neocitne v situaci, ve které být silný, je to jediné, co mu zbývá.
Náš největší úspěch není v tom, že nepadneme, ale v tom, že vždycky vstaneme, kdykoli padneme.
Konfucius
Náš největší úspěch není v tom, že nepadneme, ale v tom, že vždycky vstaneme, kdykoli padneme.
Konfucius
- Někdy přijdou chvíle, kdy se ti zaběhlý život na nějakou chvíli obrátí naruby a ty jsi nucen vyskočit z toho svého zaběhlého někam úplně jinam ,ať se ti to líbí ,nebo ne. Najednou je pryč všechen chvat. Starosti které se ti honily hlavou, jsou najednou nicotné a bezvýznamné. Na chvíli začínáš pochybovat o svých představách a plánech. Okolo tebe je spousta ticha, které ruší jen cinkání nástrojů, tlumený klapot podrážek. Svět přemalovaný na bílo -nemocnice. Představuje pro nás bolest, strach, ale i velkou naději a víru, že vše dobře dopadne. Já pevně věřila, že se postavím na obě nohy, které mi budou dál vodit do míst, která miluji. Věřila jsem, že vyjdu na kopec a rozhlédnu se do svého milovaného kraje. A zatím, co jsem ležela na nemocniční posteli, jsem si v duchu představovala místa, která bych opět chtěla navštívit a vidět . Moje představy mi pomáhaly a já se znovu toulala přírodou. Oči jsem měla zavřené a přesto jsem vše viděla. Má mysl se zklidnila , zase jsem viděla lesy, skály, potůčky. Představovala jsem si jak pro mě přijíždí koník s malým vozíkem, jako by mi zval na výlet. Koník otáčí hlavu a jeho oči se ptají, kam dneska pojedeme ? Naskakuji na vozík a koník se dává do pohybu. Nemusím mu nic říkat, zná všechna místa, která mám ráda. Projíždíme polní cestou mezi lukami a poli k vesničce Jablečno. Uschlá tráva voní, slunce mi ohřívá a jeho záře prozářila celou krajinu. Projíždíme ztichlou návsí, mezi dřevěnými chaloupkami , občas zaštěká za plůtkem pes. Koník si ho ale nevšímá a my jedeme dál k lesu polní cestou. Poslední pohledy zpět na vykukující střechy chalup v Jablečně, v dálce se rýsuje věž kostelíka v Drahoňově Újezdě. Slunce se prodírá mezi vrcholky stromů a maluje úzké zlaté pruhy v silničce, ke které náš vozík dojel. Za silničkou se z lesního ticha ozývá tiché bublání potůčku, který z lesů pospíchá mezi louky a k vesničce, kterou jsme projeli. Přijíždíme k pasece. která je ozářená zlatým sluncem a zbytky ranní rosy září ,jako stříbrné perly. Náš vozík vyjel do kopce a před námi je jiný obraz. Malý kostelík, hájovna, les. Vždyť to místo dobře znám-jsme přece u Sv. Petra. Jedeme dál, okolo nás je otevřená krajina s výhledem do dálek. Dívám se k obzoru a vidím pás lesů a pod nimi roztroušené vesničky ,mezi barevnými pruhy polí a luk. Koník cválá stromovou alejí a já vím, že to tady všude znám, ale dnes je to jiné než jindy, je to krásné a sváteční. Potom vjíždíme do zeleně stromoví. Koník otáčí hlavu a jako by říkal, neboj přijedu zase. Koník nezklamal, znovu přijíždí a já mohu další den znovu naskočit. a vypravit se s ním do krásných míst. Vozík drkotá cestou do kopce k lesu, směrem na Vyhnánov. Obracím hlavu a dívám se zpět směrem ke Zbirohu, pod kterým vím ,že jsou rybníky a Zbirožský potok. Chtěla bych se podle něho rozběhnout jeho údolím až někam ke Skryjským jezírkům a k Berounce. Ale koník nezastavuje a jede dál. Pak už si vychutnávám ticho a krásu lesa. Les má v sobě cosi krásně tajemného. Vjíždíme do širokého údolí potoka Koželužky, které se táhne pod vysokými zalesněnými stráněmi .Sluneční paprsky se prohání po vrcholcích strání a občas je zahalí bělounký mráček .Projíždíme tichým koutem, provází nás bublající potůček a ptačí zpěv. Náš vozík stoupá vzhůru do kopce. Jede pomalu -otáčím oči zpět k malebnému údolí, ve kterém je ukryta vesnička Chotětín. Nad ní začínají stoupat hluboké lesy k Radči. Koník stojí , odpočívá, nebo se snad také dívá do té krásy. Pak ale hrábne podkovou do prašné cesty a dá se do pohybu. Odbočí na lesní cestu, která nás přes zelené mlází vede k masívu skal Čertovky. Koník nezastavuje a jede dál mezi hradbou skal a zase jsme zpět na okraji lesa. Tady otáčí hlavu a já vím ,že dneska jeho putování se mnou končí.
Ležím a všechno je zahalené v závoji mlhy. Čekám na koníka a ten se po chvíli z mlhy vynoří. Nasedám do vozíku a stoupáme vzhůru do kopce. Za chvíli jsme nahoře na Praporci. Tady koník zastaví, snad aby si odpočinul, nebo abych si mohla užívat těch přenádherných pohledů. Pohled, který tak důvěrně znám. Všechny ty cestičky, louky okolní lesy, pole i hráze kolem rybníků a vzduch, který je prosycený jejich dechem. Vůně trav, puškvorce a “ šípkových Růženek “ na mezích. Koník jako by mi chtěl říci- jen se dívej a nasávej do sebe tu vůni domova. Pak koník hrábne a dává se do pohybu. Jedeme polní cestou směrem k Týčku. Projedeme vesničkou a za ní vjíždíme do lesa a dlouhou lesní cestou jedeme do nitra zeleně. Bukovým lesem dojíždíme do míst, kde se uprostřed lesů rozprostírají lesní louky, které bývají na jaře plné divokých hořců. Louky jsou lemované kaštanovými alejemi. Vím jak jsou krásné, když se v jejich korunách rozsvítí bílo- růžové svíce. Jsme na Okrouhlíku. Jedeme dál směrem na Líšnou a pak je před námi náves jako z pohádky. Kostelík s rybníčkem a vrbičkou, ale koník dnes končí.
Koník za mnou přišel ještě mnohokrát, aby se se mnou toulal. Opouštěla jsem nemocnici a věděla jsem, že znovu musím“ běhat jako čiperka“, abych mohla vidět krásy okolní přírody. Abych se mohla znovu toulat údolím potoků, projít se okolo „naší Berounky“. Do té čiperky to má sice daleko, ta zůstala už jen v mé hlavě ve vzpomínkách, nohy říkají něco jiného. Ale přání se mi určitě splnilo, zase se mohu toulat a užívat si tu krásu.
Koník za mnou přišel ještě mnohokrát, aby se se mnou toulal. Opouštěla jsem nemocnici a věděla jsem, že znovu musím“ běhat jako čiperka“, abych mohla vidět krásy okolní přírody. Abych se mohla znovu toulat údolím potoků, projít se okolo „naší Berounky“. Do té čiperky to má sice daleko, ta zůstala už jen v mé hlavě ve vzpomínkách, nohy říkají něco jiného. Ale přání se mi určitě splnilo, zase se mohu toulat a užívat si tu krásu.
Až Ti bude úzko, otoč se čelem k slunci.
Všechny stíny budeš mít za zády
Jan Werich
